Kresby hmyzáků!

11. října 2018 v 20:09 | Xuxumber |  Témata týdne
Ahoj! Toto téma týdne mě zaujalo, jelikož mám ráda přírodu. A tak jsem se chtěla pochlubit svým nedávno vytvořeným obrázkem hymzáků! Snad se bude líbit. :)



Dost mě mrzí kvalita fotek, kvůli tomu obrázky vypadají hůře. Fakt bych si časem mohla pořídit scanner...
 

Útěk z domova aneb odbornice na výchovu

21. září 2018 v 21:23 | Xuxumber |  Ostatní
Zdravím. Nějakou dobu jsem na toto místo ani nepáchla. Nějakou delší dobu. Vlastně nevím, čím se ospravedlnit. Ale dokážu s čistým svědomím říct, že jsem na blog tak úplně nekašlala. Mám několik rozepsaných článků. Ty ale nikdy nevyjdou. Myslím si, že bude lepší aby zůstaly tam, kde jsou. Věřte mi. Většina z nich jsou pouze výkřiky do prázdna a nebo mé zpovědi, naprosté nesmysly. Mně je upřímně jedno, kdo si co o mém blogu myslí, dělám to totiž hlavně pro sebe. Ale i tak chci, aby to tu nějak vypadalo a abych se po pár letech nechytala za hlavu, že co jsem to ve svých skoro sedmnácti letech psala. Navíc je teď škola mou hlavní prioritou. Věčně nemám na něco čas, mívám i pocit, že nic nestíhám. Přála bych si mít více klidu, možná časem...

Každopádně, jsem rozčílená. A to natolik, že jsem se odhodlala napsat článek, ve kterém budu hodně, hodně zuřit. Až si článek budete číst dál, pravděpodobně mě pochopíte. Nebo v to aspoň upřímně doufám. Znáte ten typ lidí, kteří strkají nos do věcí a dělají závěry, aniž by o situaci něco věděli? Normálně si i myslím, že tito lidé dělají v Ezo.TV. Fakt, normálně zavoláte a oni přesně vědí, jaká je vaše budoucnost. Oni ví vše!!! Nejčastěji to jsou dámy věku 40 let a výš. Přístup na Facebook získávají především díky vnoučatům. Jejich profil je plný kýčovitých třpytivých rámečků, receptů na koláče a podobných věcí. Tyto dámy prosazují svůj názor tam, kde nemají. Jejich oblíbeným místem na internetu je například TN.CZ a nebo stránky zaměřující se na novinky a zprávy. Dnes se rozepíšu o tzv. "odbornicích na výchovu".

Jak začít...ve světě se často děje, že děti utečou z domova. Není to na denním pořádku ale děje se to. To, že se to děje má nějaký důvod. A ne, není to naší generací. Dělo se to vždy a vždy se to dít bude. Když bohužel nastane situace, že se dítě nějakou dobu pohřešuje, člověk by se měl zamyslet nad tím, proč to vlastně dítě udělalo. Nač se tím zabývat, dnešní generace je přece plná spratků, co si nevaží rodičů! Všichni do jednoho se chodí opíjet, berou drogy...všichni by měli jít na vojnu! Zní to směšně že? Tedy mně ano. Je mi z takových lidí smutno. Zdá se mi, že tito zakomplexovaní lidé si nic neprožili. Myslí si, že měli těžký život, když je tatínek uhodil rákoskou za nějakou lumpárnu. Nechcí být zlá, jenže dnes se děti mívají i mnohem, mnohem hůř. Ale zkuste to těm milovnicím komunismu vysvětlit. Já mám zkušenosti, včetně několika kamarádek. Teď tu ze sebe nechci dělat chudinku, co si stěžuje na život. Ano, mám to těžké. Ale nehodlám se hroutit kvůli lidem, kteří mi za to nestojí. Zůstat silným je totiž to, co vás v životě někam posune.

Pojmy jako psychické násilí, fyzické domácí násilí, ignorace...zajímá tohle někoho? Tyhle pojmy jsou mi dost blízké, bohužel. Pokud budete na mém blogu trochu brouzdat , najdete mé výlevy a zpovědi. Tam je vysvětleno, proč jsem chtěla tolikrát utéct z domova. A dovolím si říct, že by v mém případě chtěl utéct asi každý. Na druhou stranu mám kamarádky, co na tom byly a jsou mnohem hůř. Ale jsou silné. Dvakrát jsem z domova utekla. Jednou ve čtrnácti, poté v šestnácti. Sice to bylo vždy na jeden den ale útěk jako útěk. Děti domov opouští většinou z toho důvodu, že tam mají nějaké vážnější problémy. Hledí na to vůbec tyhle odbornice na výchovu? Nenávidím to, když lidé soudí, aniž by znali příběhy druhých. Když čtu takové komentáře u příspěvku, kde maminka prosí o jakoukoliv zmínku o její ztracené dceři, je mi zle:

"Parchant!! Ta by dostala po hubě hned jak by přišla domů!"

"Tahle generace jde pěkně do háje!! Za nás byla pořádná sparťanská výchova!!!"

"Spratek nevděčnej, však ona se brzo vrátí."

Já to nechápu. Maminka musí plakat, musí mít takový strach a bůh ví co všechno. A většinu komentářů tvoří právě tohle...nadávky na její dceru. Povězte, chtěli byste mít za rodiče někoho, kdo by vám vyhrožoval, že vás po návratu zbije? Tak to hodně štěstí. Mít já takové rodiče, domů se dobrovolně nevrátím a kdyby mě přivezli, uteču znova. Nadávat dítěti, to zvládne každý. Jenže si myslím, že vina je na straně rodičů. Proč by jinak dítě odcházelo? Aby zažilo dobrodružství? Ne, to opravdu ne. A nejsmutnější na tom je, že tohle se v sekci komentářů objevilo také. Kdo by sakra jen tak opustil komfort plný jídla, tepla a lásky? To asi nikdo...takže nehledejte vinu tam, kde není. Doufám, že si to nějaký takový člověk přečte. A rovnou mi může napsat, jak by mě zmlátil být já jejich dcerou! :D
Výsledek obrázku pro TUMBLR RUN AWAY FROM HOME

Tohle je článek, který by vás mohl zajímat ZDE

"Zničil/a nám vztah!"

7. června 2018 v 22:30 | Xuxumber |  Ostatní
Ehm, zdravíčko. Ano, byla jsem opět neaktivní. Přiznám se, že v momentální době toho dost doháním ve škole a k psaní mě nic moc netáhlo ale...teď v noci, kdy jsem se chystala jít spát mě něco trklo. Vlastně mám plnou hlavu nápadů, jen se mi ještě bohužel nepodařilo je zrealizovat. Avšak nyní jsem odhodlaná se vyjářit k tématu, které jsem si sama vymyslela. Jak už jistě z názvu tušíte, jedná se o větu: "Zničil/a nám vztah!".
////

Abych to nějak ujasnila, tohle téma jsem si vybrala proto, že mě ta věta irituje. Každý si pod tím vybaví něco jiného, dle mého se ale většina shodla na tom, že půjde o nějakou třetí osobu, jenž vztah údajně "narušila". Než se do tématu pustím, povězme si ale něco o vztazích. Možná jsem mladá, ale dost vyspělá na to, abych je pochopila.
Proč spolu lidé chodí? Protože se mají rádi, jsou tu vždy jeden pro druhého. Když se něco děje, kryjí si záda a chtějí zakročit. Snaží se činit druhého šťastným. Nedokáží bez sebe být. A víte, co ještě? Co posiluje vztah?
Důvěra.

Když se kolikrát bavím s dívkami mého věku a padne téma "vztahy", je to naprostá tragédie. Vsadím se, že s větou v názvu jste se již setkali. A o co mi vlastně v tomto článku jde? Poukázat na to, že z 99,9% je ta věta naprostá výmluva. A nepíšu to jen tak, slyšela jsem spoustu reálných příběhů, ve kterých se lidé rozešli kvůli nějaké třetí osobě. Ve většině případech jde o to, že se dotyčná osoba snažila dvojici rozdělit hádkou. Ehm. Ehm. Ehmmmmm. Potlesk, fakt. Nezlobte se, tohle je k pláči. Pokud se mají dva lidé opravdu rádi, nenechají si namluvit kdejaký kekel. Myslím si, že pokud je jejich pouto tak silné, jak zvěřeňují na sociálních sítích, nenechali by se rozdělit jiným člověkem. Tím, že řeknete "Zničil/a nám vztah." jen zakrýváte vlastní chyby. Samozřejmě tu budou i vážnější případy, kdy za to opravdu nějaká osoba mimo vztah může. S rukou na srdci si ale řekněme, že to bohužel bývá většinou tak, jak jsem zmiňovala předtím. A to mě opravdu mrzí. Dále tu je ta možnost, že vaše drahá polovička vymění "třetí osobu" za vás. Pak to ale není láska a alespoň si tak uvědomíte, že pouto k vám nebylo tak silné, jak jste si původně mysleli. Já vím, že to mnohdy bolí. Ale to je život. Nezbývá nic jiného, než se s takovou událostí smířit. Pokud však máte potřebu házet něco na člověka, který mezi vás dva nepatří, vztahy nejsou nic pro vás. Pokud chcete někomu dokázat lásku, důvěřujte mu. Neposlouchejte okolí je-li jasné, že jde lidem o to, aby vás odehnali od sebe. Sobě uškodíte, ostatním přilepšíte. A vy, jenž se snažíte někoho rozdělit, přestože to myslíte dobře...nechte to být. I když je ten vztah špatný, nechte to být. Člověk zaslepený láskou si nenechá nic vymluvit. Proto na to musí přijít sám. Každý z nás je strojem vlastního štěstí. A to i vy.
 


Nikdo není svatý

15. května 2018 v 21:04 | Xuxumber |  Témata týdne
Zdravím své čtenáře a naslouchače. Téma "Zlo v každém z nás" mě zaujalo natolik, že mi způsobila opět chuť k psaní. Můj život je momentálně plný chaosu a já nevím, co dělat dřív. A tak jsem ráda, že teď (leč ve stresu) se mohu malinko odchýlit od povinností a vyjádřit se k tomuto tématu. Mé vyjádření je sice kratší...ale za to srozumitelné!

Výsledek obrázku pro tumblr evil

"Nikdo není svatý."

Na tuto větu mohou existovat všelijaké spekulace a názory, spousta lidí bude tento fakt vyvracet (nebo se o to bude alespoň snažit). Někteří jedinci mají problém přiznat si, jací doopravdy jsou. Každý z nás má v sobě trochu zla, nedělá to však z nás špatné lidi. Možná není na první pohled vidět, jak se zlo u některých projevuje. Zato u jiných lidí to bývá tak, že šíří neoprávněnou agresi a vyvolávají v ostatních strach. Každý člověk by občas měl okusit peklo. Napadlo vás někdy, jak se třeba takové zlo projevuje u mě? Miluju černý humor, kolikrát mé vtipy lidem ani nepřijdou vtipné, jen hrubé. A mohu vám potvrdit, že jsou někdy skutečně morbidní až vulgární. Používám je však jen tehdy, kdy je na to vhodná situace. Ať jste sebevíc slušní a čestní, kousek zla v sobě máte. Jediný problém je, že se lidé tím kouskem nechají pohltit a z kousku je kus. Nedopusťte, aby se to stalo vám.

O věčnosti vděčnosti

8. května 2018 v 19:30 | Xuxumber

//Za co vlastně být vděčný?//

Každý z nás to pochopitelně vidí jinak. Na světě jsou různé variace lidí a každý je vděčný za něco jiného.
Výsledek obrázku pro aesthetic art

"Jsem vděčný, že máme aspoň dnes co jíst."

"Jsem vděčná, že mám bohaté rodiče."

"Jsem vděčný, že mohu žít."

"Jsem vděčná, že jsem dostala nové auto."

"Jsem vděčný, že jsem jakžtakž zdravý."

"Jsem vděčná, že mám takové fanoušky."

"Jsem vděčný, že můj syn není úplný blázen."

"Jsem vděčná za každou oporu."

"Jsem vděčný, že mám kde spát."

"Jsem vděčná, že se mám lépe než ostatní."

"Jsem vděčný, že mám komu naslouchat."

"Jsem vděčná, že si můžu dělat co chci."

"Jsem vděčný, že jsem vděčný."


A za co jste vděční vy?

Jen zatnout zuby...

8. května 2018 v 18:12 | Xuxumber
Zdravím. Vzpomínáte si na můj článek "Pomoc!"? Tak tenhle na něj navazuje. Nejprve jsem zvažovala, zda na toto téma psát. Přeci jen, sdílení mého osobního života na internetu může být nebezpečné. Jenže co tím ztratím? Už tak nějak tušíte,jaké to doma mám. Tak proč neodůvodnit momentální situaci? Asi mi to je tak nějak jedno. Psaní článků je pro mě taková forma terapie, kterou já mimochodem potřebuji. Abyste toto vyprávění pochopili, musíte si přečíst článek, na který jsem upozornila hned v druhé větě. Omlouvám se, že tento článek vyšel tak pozdě. Jednak nám skončila licence na wi-fi (teď píšu přes data), za druhé jsem se nechtěla k problémům vyjadřovat tak brzo. Nechtěla jsem na ně myslet. Ale jsem nyní plně odvázaná se o ně podělit!

O přítelovi mé maminky jsem se již v předchozím článku vyjadřovala. A tím to všechno začíná. V poslední době byl můj vztah s ním o dost napjatější než kdy jindy. A to je už opravdu co říct. Nemám ho ráda, nikdy jsem ho neměla ráda a nikdy ho mít ráda nebudu. Vždycky mi říká, jak zrekonstruoval podkroví, abych v něm mohla mít pokoj, jak mi zaplatil tohle a tamto. Musím teď znít nevděčně, ale mě hmotné věci nezajímají. Ještě chci zdůraznit, že kromě buzerace se mnou nikdy nemluví. Ale teď k věci. Nedávno si šel jen tak na pohodu do hospody, fajn. Vrátil se asi po půlnoci, ve čtyři ráno jsem ho slyšela zvracet. No, nevyspala jsem se kvůli němu opět. Druhý den šla máma do práce, byla jsem tak odkázaná s ním zůstat v jednom domě. A to je pro mě největší trest, co mi mohl můj život dát. Není nic horšího, než když s ním musím být sama doma. Měla jsem hlad, a tak jsem si vytáhla hluboce zmrazené šišky s mákem. Delikatesa. Po přípravě jsem je snědla, pak po sobě umyla nádobí. Ručičky na hodinách v kuchyni ukazovaly půl jedné. Zaslechla jsem otevření dveří z ložnice, následně kroky nesoucí se do kuchyně. A v jejích dveřích stál buran s kocovinou. Pozdravila jsem a svou pozornost jsem předala špinavému hrnci.

"Ty vole, to ta ženská není schopná uvařit? To si mám vařit sám?"

Touhle větou mě tak namíchl, to mi nevěříte. Máma je v práci celých 12 hodin. Přijde unavená a opravdu nemá náladu ještě v noci vařit jídlo, se kterým budou jeho buňky spokojené. Navíc, když máma něco uvaří, není mu to dost dobré a bez keců se to samozřejmě neobejde. Přitom mámy jídlo je naprosto v pořádku. Kolikrát si ani jídlo nedá na talíř, tak si nemá co stěžovat. Kdyby tu někdo psal, proč neuvařím já, mám právo se tu obhájit. V týdnu vařit nehodlám, protože chodím pozdě ze školy a dělám tu toho už dost. V sobotu jsem celý den pryč, to je totiž jediný den, kdy já sama za sebe můžu rozhodovat, co chci v ten den dělat. Jezdím za přítelem (ale má matička trvá na tom, abych byla doma do šesti haha...). A v neděle je jediný den, kdy se vyspím. S něčím pomůžu. Jenže opět, člověk něco uvaří a je mu to málo, tak proč se s tím dělat? Projela mnou vlna vzteku. A tak jsem odpověděla: "Jak kdyby sis nezvládl udělat chleba ve vajíčku." Pořád mele o tom, jak vařit. Jak v tom byl dobrej, jak měl vlastí pizzerii. Tak proč si do háje nemůže jednou uvařit sám? To, že pracuje na domě mě nezajímá, my taky máme své starosti. A krom toho, vždycky něco udělá a pak několik hodin dřepí u grilu s chlastem. Tou větou jsem ho vytočila a už to jelo. Začali jsme na sebe křičet. Řval na mě, že co si dovoluju něco takového říct. On je totiž tady ten chudáček, o kterého není postaráno. Tak jsem se do něj pustila, že nejsme jeho služky. Neměla jsem na jeho výlevy náladu, proto jsem vyšla do svého pokoje. Bála jsem se, že ještě chytnu nervy a naběhnu na něj s kudlou. Máma mi vždycky říká, ať to vypustím druhým uchem ven. Ale to nejde, když se pořád doprošuje nějaké odpovědi. Samozřejmě mě následoval do pokoje, aby mi mohl ještě víc naložit. Nebudu cenzurovat vulgární slova, protože se prostě používají a on je řekl bez cenzury. Mluvil o nás jako o kundách, že jsem k hovnu...že má umělecká škola je k hovnu, že nemám budoucnost. Poučuje mě vořech s dvouletým učňákem, co nedokáže ani přiznat vlastní chybu. Pořád nás poučuje, jak bychom se měly nad sebou zamyslet. Já a máma. No to jo ty vole. Ten člověk je tak neskutečně marný. Hned jsem si sbalila věci a odešla z domu. Nevěděla jsem, kam jdu. Chtěla jsem prostě jen být pryč. Zavolala jsem mámě a objasnila vše, co se stalo. Nakonec jsem jela k sestře. K mé smůle jsem se v ten den musila vrátit domů kvůli doučovaní z matematiky. Několik dní jsem ho nezdravila a nechtěla jsem s ním nic mít. Už to přehnal. Ani máma s ním nemluvila.

Asi dva dny po incidentu jsem měla termín na psychiatrii. Sice mě přepadla nějaká ta nervozita (ještě když to středisko vypadalo jak z hororu), na druhou stranu jsem měla dobrý pocit z toho, že budu moct paní doktorce vše vyjasnit a že mi třeba nějak pomůže. No...paní doktorka byla opravdu moc příjemná a nečekala jsem, že bude až tak milá. Proto ze mě nervozita úplně spadla. Vylíčila jsem ji celou situaci u nás doma od samého začátku jejich vztahu. Měla pro mě naprosté pochopení. Poté si do ordinace zavolala i mou mámu. Bavily se o všem a paní doktorka namítla, že nejideálnějším rozhodnutím by byl rozchod, ale že je to rozhodnutí na mé matce a ona mi může dělat jen vrbu. Dostala jsem potahové tablety Atarax, kdyby mě náhodou přepadla úzkost nebo nespavost. Opustily jsme středisko a můj zákonný zástupce ihned vytáhl telefon, aby se mohl o zážitek podělit se svou nejlepší kamarádkou. Rozhovor jsem poslouchala, mé ouško zaslechlo větu: "Já možná zvážím ten rozchod." A tak mi bylo jasné, že máma se s ním nerozejde. Je naivní.. Vždycky věří tomu, že se její přítel změní. Dva nebo tři dny se spolu nebavili.

Jednoho dne se oba vrátili z nákupu. Slyšela jsem je, jak si povídají. Přemohl mě pocit zrady. Když mámy přítel odešel, šla jsem za mámou a zeptat se ji, jak je možné, že mě v tom nechala. Po nějaké té diskuzi s pocitem, že jsem na to sama se mi spustily slzy. Máma mě chytla za ruku a šla se mnou dolů po schodech pře dům. Postavila tam mě a jejího přítele, abychom si vyjasnili, co nám vadí. Jo, vyřešila to fakt náramně geniálně (sarkasmus). Řekl ty kraviny jako říká vždycky. Diví se, že ho nezdravím. Já ale s takovým člověkem nehodlám mluvit. Oni dva mi neustále předhazují, jak to jiné děti mají doma, že je to normální. No to je fakt normální. Mě ale nezajímá, jaké to mají ostatní. Máma řekla, že odsud nechce pryč. Že táta nejspíš plánuje návrat do České republiky a že bych mohla třeba bydlet u něj. Jenže ten bude mít co dělat sám se sebou, natož abych tam zacláněla ještě já. Je toho mnohem víc, článek jsem se snažila napsat stručně. Vím, že to tak nevypadá. Chtěla jsem dát co nejvíce najevo, jak to tu vypadá. Teď se "jakože bavíme", tu averzi na něj mám pořád stejnou. V pátek mám klauzurní zkoušku a já jsem neustále ve stresu. Ještě abych nebyla v takovémto prostředí. Jak se má člověk na něco psychicky připravit, když mu to jeho "domov" nedovolí? Jinak moc děkuji všem, kteří tuhle zpověď přečetli až do konce. Jsem si vědoma toho, že se v článku opakují slova. Mým cílem bylo vyjádřit mé pocity. Nevím, zda se mi to úplně podařilo. Budu moc ráda za každé vyjádření k tomuto dění.

Vaše Xuxumber

Výsledek obrázku pro tumblr forrest gump take me away

Sebeláska není sobecká

3. dubna 2018 v 21:55 | Xuxumber |  Tipy a rady
Upřímně vůbec nevím, jak tento článek začít. Má to svůj důvod. Jednak je to složité téma (říkejte si co chcete...tohle téma je dost vážné) a taky budu v článku tak trochu negativně naladěná. Nenechte se odradit, později pochopíte! Samozřejmě odtud vzejde i spousta pozitivní energie. Dobře jsem se přes noc vyspala a počasí mi dělá radost, ten vzduch je až neuvěřitelný!Toto téma mi doporučilo několik velmi dobrých lidí. Něco podobného jsem plánovala napsat, jen mě vždy přemohla lenost a nechuť k psaní. Ještě netuším, jak bude článek dlouhý a co vše v něm bude. Mám chuť se rozepsat jako nikdy. Abych to vše upřesnila a udělala v tom pořádek, budu se snažit řídit se dle osnovy, kterou jsem si vytvořila.
Výsledek obrázku pro tumblr selflove
(Nedívej se na sebe jejich očima)


V první řadě- pojem SEBELÁSKA/SELFLOVE

Mnoho lidí považuje tento pojem za namyšlenost a zahleděnost. Má to jistě své hranice jako všechno ostatní. Mít se rád neznamená myslet si, jak jsme nejlepší a lepší než ostatní. To je jeden z hlavních problémů. Když někde řeknu: "Mám se ráda." tak jaká je podle vás reakce? Rozumní lidé vám poví, že je to dobře. Ti ostatní protočí očima a pomyslí si, jak moc jsem namyšlená. Nejsem, všichni jsme si stejně rovni. Sebeláska znamená, že se máte rádi i přes své nedostatky. Musíte si je umět zamilovat. Setkala jsem se s lidmi, že "selflove" znamená na sobě pracovat a své nedostatky vyhladit (nezdravé cvičení- drsná fyzická zátěž, přísné diety, plastické operace, botox...). Hloupost. Proč tak moc toužíte zbavit se své lidskosti? Mít nedokonalosti je lidské a právě to nás dělá dokonalými. Jsme různorodí jako podzimní listy, jako luční kvítí. Také přece nikdy nemají úplně stejný tvar! Aby jste si nemysleli, že patřím k těm dívkám, co prodělaly 100 plastických operací, povím vám něco o sobě. Makeup do školy nosím jen zřídka. Mně osobně moc baví se líčit, je to kreativní činnost. Jen mi řekněte, kdo má náladu se každé ráno malovat. Vstávám přibližně v 5:00...takže na líčení opravdu náladu nemám. Navíc proč být nalíčená před svými přáteli? Oni mě přece mají rádi pro to, jaká jsem a ne pro to, jak vypadám. Má postava také není dokonalá. Sice mám hubené ruce a nohy, avšak mám bočky, bříško (na kterém mám bradavici, no fakt) a prsa velikosti E. A taky dost žluté zuby, přitom si je čistím každý den. Zkoušela jsem všechny možné metody bělení, všechno ale bylo marné. Četla jsem, že by i mohlo jít o pigment. Nakonec jsem se s tím ale smířila. Nepřipadám si ošklivá. Co se mé povahy týče, jsem docela fňukna. Ale sejde na tom? Vím, že nejsem zlý člověk a snažím se mít pochopení pro každého.

V druhé řadě- JAK SE MÍT RÁD

Ze všeho nejdůležitější je naučit se ignorovat připomínky ostatních. Jde o vaše štěstí, ne jejich. Nemůžete si neustále nechat řídit život jinými lidmi. Měli byste se ve všem cítit pohodlně a přirozeně. Pokud se vám líbí vaše oblečení nebo něco jiného, neposlouchejte okolí. Za ty roky jsem se naučila mít řeči na salámu. Občas se mi stane, že jdu na zastávku a kolemjdoucí si na mě ukazují, smějí se mi a civí jak kdyby mě chtěli zabít. Nic z toho nedělám, protože tohle je čistá neslušnost. I kdybych šla v pytli se třpytkama, nikdo nemá na mě co ukazovat. Takže i já v ten moment jsem dosti neslušná. Němejte mi to za zlé, buď se vysměju já jim a nebo nastavím svůj agresivní mód. Nejlepší je nasadit si sluchátka a nevnímat. Na své hlavě jsem vystřídala snad všechny barvy duhy, ze 70% jsou reakce starších lidí negativní, těch zbylých 30% pozitivní. Ani nevěříte, jak je příjemné potkat šedesátiletou dámu, která vám s radostí pochválí vlasy! Obzvlášť po všech těch urážkách a posměchu. Mezi hlavní body patří uvědomit si, že se nemůžete líbit úplně každému. Vám také všichni nepřipadají vábní, no ne? Není to ale důvod se takovým lidém smát a shazovat. Zkuste si na papír sepsat vaše dobré vlastnosti a plusy. Žádné negativy. Koukněte se na sebe do zrcadla. Žijeme, dýcháme, vnímáme, cítíme. Není to krásné? Někteří takové štěstí nemají. Važte si sami sebe, udělejte si radost. Je to cesta na dlouhou trať, ale stojí za to! O tom, jaký váš život bude rozhodujete přece především vy. Pochvalte se za maličkosti, třeba že jste úspěšně zasadili květinu, dostali dobrou známku ve škole, nebo pomohli kamarádovi odnést těžké věci. I z toho si lze vzít pozitivní a příjemnou energii!


Ve třetí řadě- PROČ VZNIKÁ SEBENENÁVIST?

Média. Sociální sítě jsou plné zkreslených a silně retušovaných fotek. Módní přehlídky nacpané modelkami, které vypadají jak přes kopírku a váží 20 kilo. Způsobuje to nátlak společnosti. Denně je nám předhazováno, co je špatně a co dobře. Ale vždyť každému se líbí něco jiného. Vemte si jak je to třeba v jiných kulturách. V Japonsku považují za přitažlivé, když mají dívky křivé zuby. Zvláštní že? Ale mně to přijde krásné a zajímavé. Když si tak občas projedu Instagram, je mi skoro do pláče. To, co lidé považují za svůj vzor je až neskutečný. Obočí jak slimák, nejlépe již ve dvanácti letech, lajky totiž potom nespí! Postava způsobená hladověním a "profesionálním výživovým poradcem", napíchané rty a minimálně 8 plastik...opravdu se někomu tak vyhlazené obličeje líbí? Plastickou operaci pochopím třeba v situaci, kdy se člověk nějak zraní a pak to má důsledky na obličeji a tak...ale když je to moc, je to fakt nechutné. Přitom ty slečny by byly tak krásné! Ale respektuji jejich rozhodnutí, každý jsme jiný. Jen je smutné, že se toto považuje za pravou krásu.


Ve čtvrté řadě- ŠPATNÁ VS DOBRÁ PROPAGACE SEBELÁSKY

Na tenhle bod jsem se moc těšila. Konečne tu mohu zmínit osobu, která mi spoustu let leží v žaludku. Jako člověka jsem ji neměla ráda odjakživa, přestože se neznáme osobně. Důvod, proč ji tu zmiňuji je zcela prostý- Selflove. Jak někteří tušíte, jedná se o Youtube celebritu Teri (neboli Terezu Hodanovou). Na český Youtube jsem nezavítala již dlouho. Občas se kouknu na její profil na Instagramu a nedokážu pochopit, co je ta holka schopná vypustit. Rozjela svou kampaň "SELFLOVE", která bohužel má se sebeláskou málo co společného. Vždyť ta slečna odjakživa malým hočičkám cpe trendy, jak mají vypadat a jaké mají celkově být. Tvrdí, jak ji komentáře dohnaly k anorexii...ten člověk podle tvrzení sebevědomí nemá, proč se ho tedy snaží někomu předat? Je to ironický a k smíchu. Když jsem koukla na její nová videa (která mimochodem jsou natočená velmi pěkně, střih a kompozici cením), chytala jsem se za hlavu. Nechoďte na mě s tím, že ta holka dospěla. Nedospěla ani trochu. Naopak má názory omezeného malého dítětě. Její příspěvky dle mého názoru spíše ubližují...ona je totiž dnešním ztělesním krásy. Má krásnou postavu, rty, obočí...všechno když to tak vezmu. Mrzí mě, že tak vlivný člověk zruinoval toto téma. Naopak doporučuji youtuberku Caroline Cumrik, která má dost podobný názor jako já. Ještě mohu s radostí doporučit instagramový účet myseposlouchame (je vedený moc milou a sluníčkovou slečnou kterou tam najdete také pod přezdívkou placiciumelkyne). Takhle má vypadat správná propagace sebelásky- předat vám něco, co vám pomůže. A ne něco, co vás donutí cítit se ještě hůř než předtím. Moc se omlouvám všem fanouškům Teri, ale ta holka...prostě ne...


Ještě jako bonus na závěr vám se dám věty, které automaticky vypusťte druhým uchem ven...

//Ale vždyť klukům/dívkám se to nelíbí, tak proč to děláš?//

//Měl/a bys se sebou něco dělat...//

//Ty tohle fakt nosíš?//

//Co si o tom budou myslet ostatní?//


Jim to může být úplně jedno. <3

Pomoc!

29. března 2018 v 12:28 | Xuxumber |  Z mého života
Zdravím po velmi dlouhé době. Pokud si myslíte, že jsem na blog zavítala jen z toho důvodu, abych si na něco postěžovala, tak máte pravdu. Z tohoto zákoutí se pomalu stává deník dívky, která to doma nenávidí. Musím takhle vypadat jak malé děcko, co touží po pozornosti. Možná i tu mírnou pozornost chci. Jsem si vědoma toho, že nikdo z nás nemá růžový život. A je mi jasné, že se tu objeví ti, co mi budou psát "Ale jdi ty, jsi jen rozmazlená a ufňukaná."nebo něco podobného. Jenže pokud jste tohle nezažili, nebo to doma neprožíváte, nepochopíte to. Setkala jsem se už s lidmi, kteří mi v tomhle rozumí, například můj táta, kamarádi a tak. Jenže ti mi nemají jak pomoct. Pokud nevíte o co jde, tak tento článek navazuje na tento:

http://xuxumber-fuzzy.blog.cz/1712/stisnenost-jak-se-citim

Jak už asi víte, u mě doma to vypadá zvláštně. Přiblížím vám situace, které se udály nebo se právě dějí. Začnu tedy něčím mírnějším. Jak všichni víme, mámy přítel neumí nic jiného než mě buzerovat a vyčítat mi každičkou blbost. Jednou jsem takhle přišla ze školy a dělala si svoje věci. Asi kolem páté hodiny přijel mámy přítel z práce, ale nemluvil se mnou, neviděli jsme se. Cca kolem osmé večer se z práce vrátila máma. Když jsem si šla do kuchyně pro pití, její přítel na mě zavolal: "Ty jsi neviděla tu spadlou popelnici před barákem nebo co?!" a já jen že: "Ehm..ne." A začal mi nadávat, že si ničeho nevšímám a podobné kecy. Když jsem šla domů, popelnice stála na svém místě jako vždycky, což znamená, že musela spadnout až když jsem byla doma. Takže jsem o tom nemohla vědět. No, ale vysvětlete to tomu buranovi že? Má problém naprosto se vším. Navíc jak je známo, hádají se skoro každý den. To samozřejmě všichni rodiče, ale ne v takové míře. Je to docela psycho když vím, jak mámě ubližoval a co ještě...Když jeli na 3 dny na hory, já spala u sestry. No a vymysleli jsme to tak, že tam bude spát i můj přítel. Mámě jsem to neřekla, protože by vyváděla. No, asi předevčírem se to máma dozvěděla (zřejmě jsem se o tom asi zmínila před babičkou, ale věřím tomu, že to neprozradila schválně, protože vždy stojí při mně). Udělala z toho divadlo jak nevím co. Byla jsem u své VLASTNÍ sestry, ve VLASTNÍM městě. V čem je teda zase problém? Kdykoliv se s ní snažím normálně mluvit, jen mě seřve a vše obrátí proti mně. Na všechno co řeknu dolehne odpověď: "Nebudu s tebou o tom diskutovat." Řekla mi, že s přítelem přes noc nebudu, ať si počkám do 17. Jo, protože jeden rok je strašnej rozdíl. Pochopila bych kdyby mi bylo 14 ale sakra...Nemá to žádnou logiku, furt říká jak mě nebude strkat klukovi do postele...když s ním v posteli přes noc, tak tam budu přes den. Přitom ví, že spolu spíme...Mrzí mě, že s mojí mámou není řeč. Nemůžete ji nic vysvětlit, protože si vždycky bude myslet, jak má pravdu ve všem. Sotva vás nechá domluvit. Nebaví mě být neustále pod zámkem. Pryč chodím opravdu zřídka. Neustále jsem doma, nemám čas pořád někam chodit. A proto jsem byla ráda za velikonoční prázdniny. No a víte co? Máma protože je na mě nafučená mi zakázala někam jet. Jak kdybych nebyla věznena už dost. Každému jsem pro smích. Já se totiž s přítelem vidím často víte co (sarkasmus). Vždycky jsem si přála mít s mámou takový vztah, jaký ho mají mé kamrádky. Jsem nerada když je moje máma doma. Myslí si, že mě vychovává tím, že mi všechno zakáže. Už tak se ke mně chová jak k malému díěti. Ani mi nevěříte, kolikrát jsem chtěla utéct z domova, kolikrát jsem si chtěla ublížit. Jenže kdybych utekla, řešila by to policie, kdybych si ublížila, poslali by mě do psychárny. Já už jen nevím co dělat. Včera jsem dostala záchvat, dusila jsem se vlastními slzami a křičela o pomoc. Všichni říkají: "Vydrž to do 18 a pak se vystěhuješ." Lidi ale ono to nejde...nejde to když se vaše máma k vám chová jak k malému dítěti protože se nemůže smířit s tím, že už vám není 5. Když jsem tu brečela, jen mě zas za to seřvala, že mi nikdo nic nedělá. Ale dělá. Mám už dost psychologů a takových lidí, ať si tam zajde sama. Třeba by ji vysvětlili, jak se ke mně chová. Vtipný že dcery jejích kamarádek se chodí opíjet, a u mně je problém být venku do 7. Hrozně se diví tomu, že se jí nechci s ničím svěřovat. Je mi líto, že s ní nikdy nebudu mít takový přátelský vztah. Pořád mi vysvětluje, jak to ona měla těžký. Přitom se chová jak její rodiče k ní. A taky říká: "Koukej jaký to mají některý děti hrozný doma!" Mě ostatní ale nezajímají!!! To teda taky musím mít doma hrozný když to tak mají ostatní? Hlavně že když ji řeknu, co smí a nesmí moji kamarádi, tak mi řekne, že ostatní ji nezajímají. Zajímavý co? Nevím co dělat, jsem zoufalá, zase brečím a chci z tohoto místa odejít, protože tu pro mě nikdo nemá pochopení a mají mě tu jen na to, aby si na mě vyléčili své komplexy. K tátovi nemůžu, protože bydlí v Anglii a k sestře taky ne, protože ona má svůj vlastní život a nemůžu ji přitěžovat. Vždycky jsem si snažila vše vyřešit sama. Ale teď výjimečně říkám...co mám dělat? Potřebuju pomoct...vím že to spousta dětí má o dost horší než já ale já to prostě nesnesu...já nevím co dělat.
Výsledek obrázku pro crybaby tumblr


Dívka s panenkami

18. února 2018 v 18:19 | Xuxumber |  Psaní
Všiml si vůbec někdo, že ta zvláštní dívka neustále chodí do lesa? Není se čemu divit, určitě chce přijít na jiné myšlenky. Říká se, že to má doma těžké. Musí se starat o bratříčka s bipolární poruchou, její tatínek je neustále na cestách s nějakýma tetičkama. A její maminka pořád pláče s placatkou ve své fialové ruce. Nebohé děvče, navíc pomalu končí léto a ještě bude mít plno starostí ohledně školy, kde je zcela nevýrazná. Málokdy promluví a její porcelánová pleť splývá s bledými stěnami třídy. Lidé se snažili být k ní ohleduplní, avšak většinou neodpovídala na jejich otázky. Jednou takhle stála skupinka malých dětí u hřiště, co bylo téměř v rozkladu a pozorovali tu dívenku. Nesla igelitovou tašku, v druhé ruce měla kameru menší velikosti. Z tašky vyčnívala popraskaná porcelánová nožka. Jedno dítě ze skupinky, holčička s blonďatými kudrnatými vlásky v šatičkách té nejnovější kolekce se k dívce rozeběhlo. Zastavila se a s nadšením se otázala: "Mohu se podívat na tvé panenky?" usmívala se, přestože se ji úsměvu od dívky nedostalo. Ale dostala se ji tichá a znepokojivá odpověď: "Teď jdeme na procházku do lesa. Můžeš jít s námi." Malé děvčátko zajásalo a dala se se slečnou s panenkami do kroku. Zamávala svým kamarádům na rozloučenou a zmizela s tou podivnou dívkou v uličce. Už tu maličkou hledají dva týdny. Děti neustále obviňují tichou dívku. Ta ale tvrdí, že děvčátko doprovodila domů. Žádné důkazy nebyly potvrzeny, proto obvinění padlo. Avšak detektivům případ nedal spát. Lidé z vesnice dívenku dlouho neviděli, jen ji občas zahlédnou jak mizí v domě, nebo jak táhne velké igelitové pytle směrem k lesu. Jedna starší paní ji vyhrožovala, že ji nahlásí za znečišťování životního prostředí. Jediné, co slečna řekla bylo: "Je to jen krmení pro zvířátka. Ti silnější pojídají ty slabší." a opět zmizela hluboko mezi stromy. Pověřený detektiv dostal za úkol vyslechnout děti. Každé z nich tvrdilo, že ji naposledy viděli odcházet se slečnou, která u sebe měla panenky. Nebylo to platné až do doby, kdy jeden chlapec zmínil dívčinu kameru. Mohl to být dobrý důkaz, pokud to nepomůže, případ se bude muset zapsat jako nevyřešený. Policie zaklepala na chárající dveře. I po několika pokusech nikdo neotevřel. Jeden z policistů dveře vyrazil a všichni se vydali slídit po domě. Nikde nikdo, jen plno prachu a zanedbaná domácnost. Dlouho tu nikdo nebyl. Jeden z vyštřovatelů se vydal po vrzajícím schodiši do pokoje, který údajně patřil dívce- růžové popraskané stěny, dekorace ve stylu 50. let. Už chtěl pátrání vzdát...jenže když se zadíval do odpadkového koše, spatřil zaprášenou kameru. "Áha!" zvolal a ihned se snažil kameru zprovoznit. Nebylo to snadné, ale povedlo se. A to, co v ní našel ho šokovalo:
Výsledek obrázku pro CHILD murder photo
Výsledek obrázku pro murdered photo

Více fotografií nesměli detektivové zveřejnit. Dostali povolení zveřejnit úryvek z dívčina deníku:

14. srpna, 1998
Milý deníčku,
dnešní den byl vcelku nabitý. Moc se těším na to, co ještě přijde. Už na mě hází vinu. Je mi líto, že lidé odsoudí vše, jen nenahlíží na to, co za tím vším stojí. Opravdu jsem to nechěla dělat. Chtěla jsem jen pomoct. Bratříček se neustále trápil, tak jsem ho ušetřila jeho starostí. Tatínka a jednu z tetiček jsem vzala na procházku, protože tatínek má rád procházky s tetičkama. Maminka měla neustále problémy a tatínek ji týral, tak si to teď alespoň nepamatuje. A ano, to malé děvčátko...viděla, jak uspávám tatínka. Rozplakala se, a já nevěděla jak ji utišit. Tak jsem ji také uspala. Copak nikdo nevidí, jak se snažím? Lidé mě nemají rádi, vždy mě jen litovali ale nikdy nepomohli. Tak si pomůžu sama. Zavřu se do skříně plné panenek, jsou to mé nejlepší kamarádky. Sbohem deníčku, děkuji ti za to, že jsem se ti směla se vším svěřit.
Tvá Araminta.

Policista zalapal po dechu, když otevřel skříň s rozkládajícím se tělem. Dodnes má problémy s vlastní psychikou a navštěvuje terapie.

Fuck it

7. února 2018 v 21:58 | Xuxumber |  Z mého života
Sedím na posteli zachumlaná v několika vrstvách dek a píšu tento článek. Mrznu a poslouchám album "I Thought I Was An Alien" od zpěvačky Soko. Dělám to z toho důvodu, abych neslyšela ten křik ozývající se z kuchyně. Můj pokoj se nachází na půdě a nemám v něm dveře. Jen otevřené schodiště. Zajímá někoho, že slyším ten křik? I po pěti letech je těžké si na to zvykout. Nebo možná není a může za to mé melancholické já. Mám chvilky, kdy zavřu oči a představuji si krásné věci. Myslím tím noční šílenosti v městských ulicích, silnicích...představte si blázny na louce. Jsem velký snílek, co má radost z maličkostí. Hudba by se vinula v našich uších a tekly by slzy štěstí. Potřebuji prázdniny. Utéct od lidí, kteří mě tahají dolů...myslím tím věčné shazování a nucení mě cítit se jako zbytečný kus hnoje. Bohužel mi ti doma brání k dosažení cílů. A jaké že jsou mé cíle? Chci kempovat. Tak strašně moc. Ale přísnost mé matky mi brání. Zním teď jak malé dítě, co nedostalo to co chce. Ale je to úplně jinak. Kempování pro mě znamená hodně. Bylo by to s člověkem, se kterým mám omezený kontakt a užírá mě to. Není nad to, když máte někoho, s kým se cítíte jako kdyby všechny problémy spolkla černá díra. Jsem ráda za to, že mám konečně kamarády, které jsem si vždy přála mít. Takové, kteří budou tolerovat mou divnost a budou tu pro mě, když to budu potřebovat. A já tu budu pro ně. Jsme jiní a přesto stejní. Různorodost je něco úžasného, stejně tak mít osoby, které vám pomůžou když je potřeba. Je mi pořád zima a z nějakého důvodu jsem se rozbrečela. Mám strach. Skoro pořád chybím ve škole. Pořád mám doma neshody. Aby bylo jasno, nejsou to občejné rodinné neshody ale vážné případy, které narušují moji psychiku. Když jsem se školní psycholožkou o tom mluvila, udělala ze mě kreténa. Že takové problémy jsou v domácnosti běžné. Je fakt, že vždycky neřeknu vše, co mě trápí. Ale v tu chvíli mám hkavu plnou myšlenek a nevím co říct dřív. Stejně jako teď. Donutila mě cítít se neskutečně blbě...a měla jsem za ní znovu zajít, že přijde paní psychiatrička. Neúřišla jsem. Vím, že mi to nijak nepomůže zvládat situace, ve kterých se nacházím. Jen by mi to opět přihoršilo. Mám smíšené pocity tak nějak ze všeho a mm potřebu to napsat. Můžete to brát jako obyčejný pubertální výlev. Protože mé mladé já přece nemůže mít problémy (ironie). Snažím se ze všeho vyhrabat a to zcela marně. Vždycky jsem si myslela, že tyhle stavy přejdou, ale abych byla upřímná...všechno je horší a horší. Chtěla jsem tu šířit lásku, aby se lidé měli rádi. Ale já sama s tím mám problém a proto se tu z toho stane možná pochmurné místo. Omluvte prosím mé chování. Nevím, co se to se mnou děje.

Kam dál