Fuck it

7. února 2018 v 21:58 | Xuxumber |  Z mého života
Sedím na posteli zachumlaná v několika vrstvách dek a píšu tento článek. Mrznu a poslouchám album "I Thought I Was An Alien" od zpěvačky Soko. Dělám to z toho důvodu, abych neslyšela ten křik ozývající se z kuchyně. Můj pokoj se nachází na půdě a nemám v něm dveře. Jen otevřené schodiště. Zajímá někoho, že slyším ten křik? I po pěti letech je těžké si na to zvykout. Nebo možná není a může za to mé melancholické já. Mám chvilky, kdy zavřu oči a představuji si krásné věci. Myslím tím noční šílenosti v městských ulicích, silnicích...představte si blázny na louce. Jsem velký snílek, co má radost z maličkostí. Hudba by se vinula v našich uších a tekly by slzy štěstí. Potřebuji prázdniny. Utéct od lidí, kteří mě tahají dolů...myslím tím věčné shazování a nucení mě cítit se jako zbytečný kus hnoje. Bohužel mi ti doma brání k dosažení cílů. A jaké že jsou mé cíle? Chci kempovat. Tak strašně moc. Ale přísnost mé matky mi brání. Zním teď jak malé dítě, co nedostalo to co chce. Ale je to úplně jinak. Kempování pro mě znamená hodně. Bylo by to s člověkem, se kterým mám omezený kontakt a užírá mě to. Není nad to, když máte někoho, s kým se cítíte jako kdyby všechny problémy spolkla černá díra. Jsem ráda za to, že mám konečně kamarády, které jsem si vždy přála mít. Takové, kteří budou tolerovat mou divnost a budou tu pro mě, když to budu potřebovat. A já tu budu pro ně. Jsme jiní a přesto stejní. Různorodost je něco úžasného, stejně tak mít osoby, které vám pomůžou když je potřeba. Je mi pořád zima a z nějakého důvodu jsem se rozbrečela. Mám strach. Skoro pořád chybím ve škole. Pořád mám doma neshody. Aby bylo jasno, nejsou to občejné rodinné neshody ale vážné případy, které narušují moji psychiku. Když jsem se školní psycholožkou o tom mluvila, udělala ze mě kreténa. Že takové problémy jsou v domácnosti běžné. Je fakt, že vždycky neřeknu vše, co mě trápí. Ale v tu chvíli mám hkavu plnou myšlenek a nevím co říct dřív. Stejně jako teď. Donutila mě cítít se neskutečně blbě...a měla jsem za ní znovu zajít, že přijde paní psychiatrička. Neúřišla jsem. Vím, že mi to nijak nepomůže zvládat situace, ve kterých se nacházím. Jen by mi to opět přihoršilo. Mám smíšené pocity tak nějak ze všeho a mm potřebu to napsat. Můžete to brát jako obyčejný pubertální výlev. Protože mé mladé já přece nemůže mít problémy (ironie). Snažím se ze všeho vyhrabat a to zcela marně. Vždycky jsem si myslela, že tyhle stavy přejdou, ale abych byla upřímná...všechno je horší a horší. Chtěla jsem tu šířit lásku, aby se lidé měli rádi. Ale já sama s tím mám problém a proto se tu z toho stane možná pochmurné místo. Omluvte prosím mé chování. Nevím, co se to se mnou děje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama