Květen 2018

Nikdo není svatý

15. května 2018 v 21:04 | Xuxumber |  Témata týdne
Zdravím své čtenáře a naslouchače. Téma "Zlo v každém z nás" mě zaujalo natolik, že mi způsobila opět chuť k psaní. Můj život je momentálně plný chaosu a já nevím, co dělat dřív. A tak jsem ráda, že teď (leč ve stresu) se mohu malinko odchýlit od povinností a vyjádřit se k tomuto tématu. Mé vyjádření je sice kratší...ale za to srozumitelné!

Výsledek obrázku pro tumblr evil

"Nikdo není svatý."

Na tuto větu mohou existovat všelijaké spekulace a názory, spousta lidí bude tento fakt vyvracet (nebo se o to bude alespoň snažit). Někteří jedinci mají problém přiznat si, jací doopravdy jsou. Každý z nás má v sobě trochu zla, nedělá to však z nás špatné lidi. Možná není na první pohled vidět, jak se zlo u některých projevuje. Zato u jiných lidí to bývá tak, že šíří neoprávněnou agresi a vyvolávají v ostatních strach. Každý člověk by občas měl okusit peklo. Napadlo vás někdy, jak se třeba takové zlo projevuje u mě? Miluju černý humor, kolikrát mé vtipy lidem ani nepřijdou vtipné, jen hrubé. A mohu vám potvrdit, že jsou někdy skutečně morbidní až vulgární. Používám je však jen tehdy, kdy je na to vhodná situace. Ať jste sebevíc slušní a čestní, kousek zla v sobě máte. Jediný problém je, že se lidé tím kouskem nechají pohltit a z kousku je kus. Nedopusťte, aby se to stalo vám.

O věčnosti vděčnosti

8. května 2018 v 19:30 | Xuxumber

//Za co vlastně být vděčný?//

Každý z nás to pochopitelně vidí jinak. Na světě jsou různé variace lidí a každý je vděčný za něco jiného.
Výsledek obrázku pro aesthetic art

"Jsem vděčný, že máme aspoň dnes co jíst."

"Jsem vděčná, že mám bohaté rodiče."

"Jsem vděčný, že mohu žít."

"Jsem vděčná, že jsem dostala nové auto."

"Jsem vděčný, že jsem jakžtakž zdravý."

"Jsem vděčná, že mám takové fanoušky."

"Jsem vděčný, že můj syn není úplný blázen."

"Jsem vděčná za každou oporu."

"Jsem vděčný, že mám kde spát."

"Jsem vděčná, že se mám lépe než ostatní."

"Jsem vděčný, že mám komu naslouchat."

"Jsem vděčná, že si můžu dělat co chci."

"Jsem vděčný, že jsem vděčný."


A za co jste vděční vy?

Jen zatnout zuby...

8. května 2018 v 18:12 | Xuxumber
Zdravím. Vzpomínáte si na můj článek "Pomoc!"? Tak tenhle na něj navazuje. Nejprve jsem zvažovala, zda na toto téma psát. Přeci jen, sdílení mého osobního života na internetu může být nebezpečné. Jenže co tím ztratím? Už tak nějak tušíte,jaké to doma mám. Tak proč neodůvodnit momentální situaci? Asi mi to je tak nějak jedno. Psaní článků je pro mě taková forma terapie, kterou já mimochodem potřebuji. Abyste toto vyprávění pochopili, musíte si přečíst článek, na který jsem upozornila hned v druhé větě. Omlouvám se, že tento článek vyšel tak pozdě. Jednak nám skončila licence na wi-fi (teď píšu přes data), za druhé jsem se nechtěla k problémům vyjadřovat tak brzo. Nechtěla jsem na ně myslet. Ale jsem nyní plně odvázaná se o ně podělit!

O přítelovi mé maminky jsem se již v předchozím článku vyjadřovala. A tím to všechno začíná. V poslední době byl můj vztah s ním o dost napjatější než kdy jindy. A to je už opravdu co říct. Nemám ho ráda, nikdy jsem ho neměla ráda a nikdy ho mít ráda nebudu. Vždycky mi říká, jak zrekonstruoval podkroví, abych v něm mohla mít pokoj, jak mi zaplatil tohle a tamto. Musím teď znít nevděčně, ale mě hmotné věci nezajímají. Ještě chci zdůraznit, že kromě buzerace se mnou nikdy nemluví. Ale teď k věci. Nedávno si šel jen tak na pohodu do hospody, fajn. Vrátil se asi po půlnoci, ve čtyři ráno jsem ho slyšela zvracet. No, nevyspala jsem se kvůli němu opět. Druhý den šla máma do práce, byla jsem tak odkázaná s ním zůstat v jednom domě. A to je pro mě největší trest, co mi mohl můj život dát. Není nic horšího, než když s ním musím být sama doma. Měla jsem hlad, a tak jsem si vytáhla hluboce zmrazené šišky s mákem. Delikatesa. Po přípravě jsem je snědla, pak po sobě umyla nádobí. Ručičky na hodinách v kuchyni ukazovaly půl jedné. Zaslechla jsem otevření dveří z ložnice, následně kroky nesoucí se do kuchyně. A v jejích dveřích stál buran s kocovinou. Pozdravila jsem a svou pozornost jsem předala špinavému hrnci.

"Ty vole, to ta ženská není schopná uvařit? To si mám vařit sám?"

Touhle větou mě tak namíchl, to mi nevěříte. Máma je v práci celých 12 hodin. Přijde unavená a opravdu nemá náladu ještě v noci vařit jídlo, se kterým budou jeho buňky spokojené. Navíc, když máma něco uvaří, není mu to dost dobré a bez keců se to samozřejmě neobejde. Přitom mámy jídlo je naprosto v pořádku. Kolikrát si ani jídlo nedá na talíř, tak si nemá co stěžovat. Kdyby tu někdo psal, proč neuvařím já, mám právo se tu obhájit. V týdnu vařit nehodlám, protože chodím pozdě ze školy a dělám tu toho už dost. V sobotu jsem celý den pryč, to je totiž jediný den, kdy já sama za sebe můžu rozhodovat, co chci v ten den dělat. Jezdím za přítelem (ale má matička trvá na tom, abych byla doma do šesti haha...). A v neděle je jediný den, kdy se vyspím. S něčím pomůžu. Jenže opět, člověk něco uvaří a je mu to málo, tak proč se s tím dělat? Projela mnou vlna vzteku. A tak jsem odpověděla: "Jak kdyby sis nezvládl udělat chleba ve vajíčku." Pořád mele o tom, jak vařit. Jak v tom byl dobrej, jak měl vlastí pizzerii. Tak proč si do háje nemůže jednou uvařit sám? To, že pracuje na domě mě nezajímá, my taky máme své starosti. A krom toho, vždycky něco udělá a pak několik hodin dřepí u grilu s chlastem. Tou větou jsem ho vytočila a už to jelo. Začali jsme na sebe křičet. Řval na mě, že co si dovoluju něco takového říct. On je totiž tady ten chudáček, o kterého není postaráno. Tak jsem se do něj pustila, že nejsme jeho služky. Neměla jsem na jeho výlevy náladu, proto jsem vyšla do svého pokoje. Bála jsem se, že ještě chytnu nervy a naběhnu na něj s kudlou. Máma mi vždycky říká, ať to vypustím druhým uchem ven. Ale to nejde, když se pořád doprošuje nějaké odpovědi. Samozřejmě mě následoval do pokoje, aby mi mohl ještě víc naložit. Nebudu cenzurovat vulgární slova, protože se prostě používají a on je řekl bez cenzury. Mluvil o nás jako o kundách, že jsem k hovnu...že má umělecká škola je k hovnu, že nemám budoucnost. Poučuje mě vořech s dvouletým učňákem, co nedokáže ani přiznat vlastní chybu. Pořád nás poučuje, jak bychom se měly nad sebou zamyslet. Já a máma. No to jo ty vole. Ten člověk je tak neskutečně marný. Hned jsem si sbalila věci a odešla z domu. Nevěděla jsem, kam jdu. Chtěla jsem prostě jen být pryč. Zavolala jsem mámě a objasnila vše, co se stalo. Nakonec jsem jela k sestře. K mé smůle jsem se v ten den musila vrátit domů kvůli doučovaní z matematiky. Několik dní jsem ho nezdravila a nechtěla jsem s ním nic mít. Už to přehnal. Ani máma s ním nemluvila.

Asi dva dny po incidentu jsem měla termín na psychiatrii. Sice mě přepadla nějaká ta nervozita (ještě když to středisko vypadalo jak z hororu), na druhou stranu jsem měla dobrý pocit z toho, že budu moct paní doktorce vše vyjasnit a že mi třeba nějak pomůže. No...paní doktorka byla opravdu moc příjemná a nečekala jsem, že bude až tak milá. Proto ze mě nervozita úplně spadla. Vylíčila jsem ji celou situaci u nás doma od samého začátku jejich vztahu. Měla pro mě naprosté pochopení. Poté si do ordinace zavolala i mou mámu. Bavily se o všem a paní doktorka namítla, že nejideálnějším rozhodnutím by byl rozchod, ale že je to rozhodnutí na mé matce a ona mi může dělat jen vrbu. Dostala jsem potahové tablety Atarax, kdyby mě náhodou přepadla úzkost nebo nespavost. Opustily jsme středisko a můj zákonný zástupce ihned vytáhl telefon, aby se mohl o zážitek podělit se svou nejlepší kamarádkou. Rozhovor jsem poslouchala, mé ouško zaslechlo větu: "Já možná zvážím ten rozchod." A tak mi bylo jasné, že máma se s ním nerozejde. Je naivní.. Vždycky věří tomu, že se její přítel změní. Dva nebo tři dny se spolu nebavili.

Jednoho dne se oba vrátili z nákupu. Slyšela jsem je, jak si povídají. Přemohl mě pocit zrady. Když mámy přítel odešel, šla jsem za mámou a zeptat se ji, jak je možné, že mě v tom nechala. Po nějaké té diskuzi s pocitem, že jsem na to sama se mi spustily slzy. Máma mě chytla za ruku a šla se mnou dolů po schodech pře dům. Postavila tam mě a jejího přítele, abychom si vyjasnili, co nám vadí. Jo, vyřešila to fakt náramně geniálně (sarkasmus). Řekl ty kraviny jako říká vždycky. Diví se, že ho nezdravím. Já ale s takovým člověkem nehodlám mluvit. Oni dva mi neustále předhazují, jak to jiné děti mají doma, že je to normální. No to je fakt normální. Mě ale nezajímá, jaké to mají ostatní. Máma řekla, že odsud nechce pryč. Že táta nejspíš plánuje návrat do České republiky a že bych mohla třeba bydlet u něj. Jenže ten bude mít co dělat sám se sebou, natož abych tam zacláněla ještě já. Je toho mnohem víc, článek jsem se snažila napsat stručně. Vím, že to tak nevypadá. Chtěla jsem dát co nejvíce najevo, jak to tu vypadá. Teď se "jakože bavíme", tu averzi na něj mám pořád stejnou. V pátek mám klauzurní zkoušku a já jsem neustále ve stresu. Ještě abych nebyla v takovémto prostředí. Jak se má člověk na něco psychicky připravit, když mu to jeho "domov" nedovolí? Jinak moc děkuji všem, kteří tuhle zpověď přečetli až do konce. Jsem si vědoma toho, že se v článku opakují slova. Mým cílem bylo vyjádřit mé pocity. Nevím, zda se mi to úplně podařilo. Budu moc ráda za každé vyjádření k tomuto dění.

Vaše Xuxumber

Výsledek obrázku pro tumblr forrest gump take me away